O tom, že jsem vážila v 15 letech 92 Kg jsem vám psala v článku ,,Proč jsem byla tlustá…“
Z příběhu by se mohlo zdát, že jsem zhubla a můj život začal být růžový. Jak to tak ale bývá, každá mince má dvě strany a ne vše se podaří vyřešit bez následků.
Následky obezity mi dodnes ovlivňují život v mnoha rovinách. Dnes to bude o té fyzické.
Mnoho lidí si myslí, že když je někdo tlustý a pak zhubne, má to za sebou a je po problému. Myslela jsem si to také, jenže chyba lávky, vážení.
Jak víte z jiných článků, pohyb mi nikdy nebyl cizí. I přes svoji robustní postavu jsem měla výdrž a vůli a na fňukání, že už nemůžu a podobně došlo často až ve chvíli, kdy bylo tělo opravdu na samém dně. Celou dobu své obezity jsem si myslela, že až zhubnu, bude tělu dobře – uleví se mu, nebude se tolik potit, bude se mu lépe dýchat, nebude nosit takovou zátěž, kůže bude krásně pevná a hladká a kdo ví, co jsem si všechno ještě malovala. Jediné, co jsem si nenalhávala bylo, že bych mohla někdy vypadat jako modelky z časopisu. Ne ale proto, že bych nevěřila, že budu tak hubená, ale spíš proto, že jsem věděla, že holky z časopisu mají na fotkách různé retuše a kdyby nic jiného, na rozdíl ode mě se dobře opalují 😀 No jo, bláhová dvacítka…
Bláhová dvacítka si koupila nové lyže, zimní oblečení, ve kterém nevypadala jak sněhulák Michelin a vyjela se svým mužem, instruktorem lyžování, na týden do Alp. Jednalo se o zájezd od univerzity, kam bylo potřeba doplnit několik lidí z venku, aby se naplnil autobus. Sice jsme patřili do skupiny těch z venku, ale minimálně 2/3 lidí jsme znali přes různé kamarády, skaut, atd. Lyžovačka byla parádní, cítila jsem se dobře, konečně pořádná akce. Každý den jsem usínala unavená a s pocitem, co jsem všechno udělala pro svoje tělo. Poslední den už jsem měla dost a byla jsem ráda, že zájezd netrvá déle. Odpoledne jsem jezdila už jen tak zvolna, ale jezdila, protože cena permice byla vysoká, a musím ji přeci pořádně vyjezdit. Tělo mi říkalo, že už nemůže, ale vůbec jsem ho neposlouchala, nejsem žádná fňukna. Jezdila jsem méně a pomaleji, dávala jsem si pauzy vprostřed kopce, ale jezdila jsem dál. Zase nadoraz. Moje vůle funguje fakt báječně, jenže ne vždy, se to hodí. A když se ke všemu přidá ještě nízké sebevědomí a ego, které taky umí volat o pozornost, je z toho průšvih. Odpočívala jsem si na půli cesty z kopce dolů a najednou na mě z lanovky huláká jeden tělocvikář ze zájezdu, ať se neflákám a podobné kecy… Okamžitě mi v hlavě spustil program: ,,Nejsem dost dobrá, jsem pomalá, flákám se, jsem nedostatečná, jsem lemra, zase budu tlustá…“ A už to jelo. Hlava vařila jeden plivanec za druhým a tělo bylo v křeči. V této křeči jsem sebrala všechny síly, vykašlala se na pauzu a jela dolů – jela na krev a na sílu, bez radosti a s kombinací vzteku a pocitu nedostatečnosti. Do teď si pamatuji, jak mi luplo v zádech, ale já jela dál. Já přeci nejsem lemra. Poslední jízda. Budou čtyři, už nemusím jet znovu nahoru. Záda trochu bolí, ale to je jasný, jsem unavená.
Jenže ejhle. Dokud jsem se ještě hýbala, uklízela lyže, balila věci do autobusu atd., vše relativně ok. Zato o dvě hodiny dál nevím, jak si cestou zpět z hor sednout. Takovou bolest v zádech jsem do té doby nezažila. V bedrech se dělo něco nepochopitelného ani nevím, jak jsem do Čech dojela. Když jsme přijeli do Hradce, z autobusu jsem sama nevyšla. Lukáš mě musel různě podpírat a tahat. To samé do auta a následně do postele. Dva dny trvalo, než jsem si byla schopná sama dojít na záchod. Mamka, bývalá zdravotní sestra, mi píchla postupně několik injekcí na uvolnění, protože jsem žila v domnění, že jsem si skřípla nějaký nerv, v minulosti se mi to už stalo při zablokovaném krku. Tuto bolavou epizodu jsem nakonec nějak rozchodila, ale záda se od té doby čas od času ozývala v různě velkých bolestech. Když už to trvalo tři měsíce, začala jsem chodit po doktorech. Jeden ortoped – rentgen, druhý ortoped – rentgen, rehabilitace, cvičení, všude bez nálezu. Když jsem navštívila třetího ortopeda, který mi řekl, že jsem tlustá a mám cvičit, odešla jsem z ordinace s brekem a na doktory zanevřela. Měla jsem v té době 63 Kg při výšce 169 cm. Co mám tedy hubnout? A opět – nedostatečně, tlustá, k ničemu… Smířila jsem se s různě se vyskytující bolestí zad. Prostě to vydržím a kdo ví, až se dám trochu dohromady, zkusím tedy ještě zhubnout, třeba jsem opravdu ještě tlustá a moje tělo to nezvládá.
Nějakou dobu byl celkem klid, ale asi po roce se bolesti vrátily. Naštěstí jsem tou dobou měla brigádu v divadle. Pracoval tam i kamarád Damián, tou dobou medik. Když mě viděl při každé směně pajdat na jednu stranu a stěžovat si na záda, domluvil mi vyšetření na neurologii, kde měl zrovna praxi. Dodnes mu vděčím za to, že ještě chodím. Vyšetření ukázalo, že mám tři vyhřezlé ploténky v bedrech, které drží tam, kde drží, pravděpodobně díky tomu, že chodím jako samoplátce na rehabilitace a cvičím. Takže žádná tlustá, pane ortopede, ale ploténky a hned tři.
Díky cílené rehabilitaci jsem dala ploténky do takového stavu, že jsem začala o tři roky později i běhat. Opět jsem měla pocit, že mi ke zdraví moc nechybí. Vím, co mi je, budu cvičit a vše bude ok. Opět chyba lávky. Obě těhotenství dala zádům pěkně zabrat, a to jsem přibrala vždy přesně 12 kg, což je běžný nárust váhy v těhotenství. Ploténky sice vydržely, ale špatnému držení těla jsem se neubránila. I přes pravidelné cvičení se k zádům přidala bolest kolene, která trvá dodnes. Záda jsou rok od porodu zase dobrá, ale kolenu se zatím nechce. Soukromá rehabilitační terapie ukazuje, že některý ze zádových nervů dělá neplechu až do kolene – vyšetření kolene je totiž bez nálezu, a tentokrát mi dokonce ani nikdo neřekl, že jsem tlustá :-D. Jak se přesně stalo, že se moje tělo takto porouchalo, se už s jistotou nedozvím, ale názor třech fyzioterapeutů je nezávisle na sobě podobný – tuk, který se léta vytvářel v okolí pohybového aparátu a držel ho, nebyl včas nebo rovnoměrně nebo dostatečně nebo všechno dohromady nahrazen svalovou tkání a záda nemělo při zátěži co držet. A tak si někdy přetvořím pořekadlo ,,Sportem ku zdraví.“ na ,,Sportem, neznalostí a obezitou k trvalé invaliditě.“ Až po těhotenstvích jsem si uvědomila, jak je důležité dát tělu čas na návrat do původního/dobrého stavu. Skoro 10 měsíců v těle roste život a je k tělu laskavé, dát mu na návrat do původní formy podobný čas. Existují samozřejmě výjimky typu skvělé Kristiiny Mäki, ale to je speciální kategorie žen, s níž bych běžné populaci žen nedoporučovala srovnání. V případě obezity je potřeba ještě větší obezřetnost. Hubla jsem sice průměru 10 kg za rok, ale zátěž, kterou jsem si pro sebe v dobré víře, že dělám něco pro své zdraví zvolila, byla příliš.
Je mi 32. To, jestli vstanu ráno z postele bez bolesti, nebo si můžu jít k večeru dokonce lehce zaběhat, závisí na tom, zda téměř denně cvičím rehabilitační cviky – pěkná nuda a řehole, ale nezbytná. Jsem po dvou těhotenstvích, ale někdy mám pocit, jako bych jich za sebou měla alespoň pět. I přesto, že pravidelně cvičím, hýbu se a mám stravu zdraví víc než prospěšnou, sen o ideální postavě z puberty se mi nikdy nesplní a já se s tím učím žít. Moje drahá záda zatím vše vydržela a dodnes cítím obrovskou vděčnost, že mi rok neřešené výhřezy plotének nezpůsobily ochrnutí. Uvědomuji si, jaké jsem měla štěstí, protože u plotének záleží na každém milimetru. Moje koleno na současnou rehabilitaci reaguje sice pomalu, ale reaguje, takže to nevzdávám a věřím, že se mu můj zájem o něj bude zamlouvat a dáme to. Moje povislá kůže na břiše a stehnech se už zpátky nevrátí a strie mi budou přebytečná kila připomínat napořád. Jak jsem psala v názvu článku, za každé kilo jedna jizva a za každých deset ploténka.
Tady bych mohla článek skončit a poprosit všechny rodiče, ať myslí na zdraví svých dětí od útlého věku, a ne až ve chvíli, kdy dítě přestane odpovídat váhovému percentilu pro svou věkovou kategorii. Nakonec jsem se ale rozhodla skončit nikoli výše uvedeným apelem na dospěláky, ale poděkováním svému tělu za všechno, co se mnou zvládlo a za to, že mi stále slouží i přesto, že ho zatím nedokážu přijmout takové, jaké je. Ano, i přesto, že jsem zdravá a všechny hodnoty mám v normě, na svoje tělo se nedívám ani s láskou ani s přijetím. O svých nohách mluvím vyloženě nehezky a břicho zakrývám – o tom ale až zase někdy jindy… Jsem ale na cestě. Přijetí zohyzděného těla, byť jen převislou kůží a jizvičkami, je těžší výzva, než zhubnout kdysi 30 kilo. Zatím to je v mých očích nikdy nekončící cesta, ale důležité je jít po ní dál bez nároků na výsledky.
PS: Když tento článek píšu, opakovaně myslím na relativně novou písničku Ewy Farné – Tělo. Hudebně mě song neoslovil, ale po obsahové stránce si mě získal jednoznačně. Přesah, který tento hudební počin přináší, je obrovský a jsem zvědavá, jak se jeho potenciál vyvine.
