Když mi byly necelé tři roky, narodil se mi mladší brácha. Světe div se, ztratila jsem plnou pozornost mámy a jídlo se stalo nejen sytičem mých fyziologických potřeb, ale i těch emocionálních. Začala jsem víc jíst. Jídlo od mámy byla jistota. Byla to chvíle, která byla jenom pro mě. Co je na talíři, to mi nikdo nevezme a když dostanu ještě přidat, znamená to, že mě má máma ráda… Taky jsem občas dostala něco k jídlu do ruky jen tak, abych počkala, než se mamka postará o miminko, a když přišlo období příkrmů, stal se ze mě dojížďák všeho, co brácha nesnědl. Nedávno jsem se dívala na rodinná videa a byla jsem v šoku, jak jsem v předškolním věku vypadala. Ještě ve větším šoku jsem byla z toho, že se s tím první dva roky základky nic nedělalo. Ve třetí třídě mě poslala pediatra do ozdravovny pro obézní děti, ale pokud si dobře vzpomínám, valný efekt na váhu pobyt neměl. Za to jsem si přivezla pár nových mindráků, protože šikana v ozdravovně jela jako po másle. Zařízení nebylo jen pro ,,obézky královské“, ale také pro ,,vychrtlinky podvyživené“ a v každém z táborů se našel někdo, komu jste přišli jako dobrý terč k posměchu. Není divu. Zpětně vidím, že jedno jsme měli společné – ať jsme byli v ozdravovně jako tlouštíci nebo hubeňouři, v pohodě sami se sebou jsme nebyli nikdo a vtípky na účet někoho jiného jen zastíraly velikost (nízkost) našeho sebevědomí.
Celou základku jsem se projídala ke svým 92 kilogramům, se kterými jsem nastupovala na střední. Asi si dovedete představit, jaké jsem měla dětství. Všude nejtlustší, všude narážky na můj vzhled, měla jsem různé ekzémy a opruzeniny v místech, kde se při pohybu dotýkala a potila kůže. Oblečení, které by vypadalo trochu k světu, se tenkrát ve velikosti XXL sehnat nedalo. Nosila jsem pánská trička, květované šaty od Vietnamců ze sekce pro důchodkyně a když jsem prošoupala ve stehnech několikáté rifle, nosila jsem tepláky – dnes bych byla IN 😊.
Vždycky jsem byla činorodá, což mi zůstalo do teď a asi mě v dětství zachránilo. Zpětně si uvědomuji, že jsem měla velikou výhodu, že jsem vyrostla na vesnici. Byla jsem pořád venku. Stále jsem někde lítala na kole, chodila se s kluky potulovat po venku, do skautu, vymetala s kamarádkou obchoďáky navzdory tomu, že jsem neměla peníze na útratu. Neutápěla jsem se ve své tloušťce po odpoledních, měla jsem zdravé ventily smutku, které obézní dítě zažívá. Pokud nám ve škole nabízeli nějaký kroužek, hned jsem se do něj přihlásila. Většina z nich byla zadarmo nebo za pakatel. Bylo mi jedno, co je to za aktivitu, hlavně, že se něco děje. Takže jsem chodila od zpěvu a keramiky po náboženství, počítače a hasičák, a dokonce i 2x týdně do Sokola, kam jsem jezdila na kole. Jediný kroužek, který mi rozmluvila paní učitelka Kopřivová, bylo rybářství – ano, i tam jsem se chtěla přihlásit. Pokud jsem nebyla na kroužku, byla jsem venku. Doma jsem skoro nepobyla. Naši chodili do práce a odpoledne byli na poli, tak neřešili, kde jsem, a aby si se mnou hráli? To se dřív nenosilo, možná tak s mladším bráchou – byla jiná doba. Jiná i v tom, že být obézní bylo méně běžné a mohli jste si být jistí, že svou tloušťkou přitáhnete pozornost vždy. Být obézní bylo daleko těžší než dnes, kdy tráví mnoho dětí spoustu času u digitálních technologií a konzumují méně přirozených potravin. Tím nechci říct, že se u nás v rodině nevyskytovaly polotovary a strava byla jen domácí. Nebyla. Ale opět to bylo dobou. V devadesátkách se na náš trh dostalo mraky nezdravých potravin. Lidé byli lační po novinkách ze západu a naše republika se začala stávat popelnicí Evropy. Zatímco před třiceti lety byly rybí prsty a margaríny něco extra, dnes už alespoň existuje povědomí o vhodných a méně vhodných potravinách. Co si budeme povídat, každá doba má své, ani dnes to není růžové, ale o tom až jindy. Zpět k mé proměně.
Nedostala jsem se na gympl, tak jsem šla s prospěchem na stavebku. WOW, ve třídě jen 7 holek, plná škola kluků, tady si možná konečně najdu někoho do vztahu, když na základně jsem byla pro všechny kluky jen dobrá kamarádka. Love story se ani na stavebce nekonala. Našla jsem si tu pár dobrých kamarádů a na rozdíl od základky už jsem nezažívala šikanu. Třída byla rozdělená na tři tábory. Šedý průměr, pohodáři, co mají školu na háku a hulí a šprti. Stavebka nebyla moje vysněná škola, takže jsem skončila u pohodářů, kde mi bylo dobře, a to jsem s nimi ani nehulila 😉. Zpětně je to docela bizardní – část týdne jsem chodila ven s kamarády ze skautu a část s největšími huliči školy. I tak může hledání vlastní osobnosti a životní cesty náctiletého člověka vypadat.
Po dvou letech jsem stavebku opustila a šla studovat ,,humku“ nebo-li obor Výchovná a humanitární činnost. Ze třídy kluků, do třídy holek. Neuvěřitelný slepičinec. Bylo mi 17, stále tlustá, stále bez kluka, zase na nové škole, o pozornost rodičů, která nebyla od dětství, jsem už ani nestála. Rozhodla jsem se zhubnout, takhle už mi nebylo dobře. Chtěla jsem, aby mě měl někdo rád, abych si mohla koupit hezké oblečení, abych nebyla pořád upocená a všude poslední. Posbírala jsem všechnu svoji motivaci a začala hubnout. Přiznám se, že už ani nevím, jak jsem zhubla prvních dvacet kilo. Neřeknu vám, jestli jsem zmenšovala porce, přestala jíst sladké nebo se víc hýbat. Občas jsem si začala vařit sama, občas si koupila některé potraviny sama a přestala jsem pít slazené nápoje. Asi jsem posbírala všechnu svoji motivaci, vůli a informace, které jsem o výživě začala na střední zjišťovat a kila šla dolů. S každou menší velikostí oblečení přicházela větší motivace pokračovat. Přestávala jsem závidět hubeným holkám jejich kluky, oblečení atd. Přestávala jsem být na dobře vypadající holky hustá a shazovat je ve společnosti při každé možné příležitosti. Začala jsem si plnit svůj sen o ideální váze.
Když mi bylo 18, potkala jsem na jedné větší skautské akci fajn kluka. Snahu o vztah vidím předem marně. Kromě skautu dělá ještě atletiku. Pokud nechodí s nějakou holkou ze stadionu, těžko by si začal se mnou. Váha ukazuje 71 Kg a i když se hejbnout umím, žádné extra sportovní výkony to nejsou… V téhle části svého příběhu jsem se pěkně sekla a hned 2x. Nejen že s nikým z atletiky nechodil, ale ještě si začal za půl roku se mnou (Teď trochu předběhnu, ale je se mnou do teď 😊.) Zamilovaná a ještě víc namotivovaná hubnout, jsem se přihlásila do hubnoucí skupiny k paní Jebouskové, místní výživářce a trenérce. Chodila jsem k ní asi 8 týdnů. Ve skupině nás bylo do deseti. Podpůrné hubnoucí prostředí ovlivnilo můj další život nejvíc. Lektorka mi ujasnila některé nejasnosti ve výživě a mezery zaplnila hodnotnými informacemi. Dostala jsem se na váhu 64 Kg a rozhodla se, že kromě učitelství, kam jsem měla podanou přihlášku na VŠ, budu studovat i výživu, protože se o ní vyplatí vědět víc.
Dál už je to jednoduché. Na vysoké jsem se připravovala na povolání učitelky a ve všech volných chvílích studovala k výživě vše, co mi přišlo pod ruku. V rámci volitelných předmětů na univerzitě jsem postupně navštívila všechny předměty spojené s výživou pro tělocvikáře, a aby toho nebylo málo, zkoušela jsem na sobě různé výživové směry, což se nadšenci do výživy stane celkem lehko. Začala si hrát s myšlenkou, že budu výživu jednou školit. A tak se píše rok 2021, druhorozená dcerka spí na terase a já pro vás sepisuji tento článek a realizuji svůj sen.
A jak se tedy stalo, že jsem byla tlustá a už nejsem ve zkratce?
Od malička jsem toužila po pozornosti, kterou jsem neměla a lásce, kterou jsem necítila. Své potřeby jsem dosycovala jídlem. Někdy jsem dosycovala emoce, někdy zajídala nudu a jindy jedla víc, než bylo nutné, protože se jednalo o potraviny, které doma nebyly vůbec, a nebo byly v omezeném množství na příděl a já je vnímala jako něco exkluzivního, co musím mít. Chtěla jsem být milovaná a přijímaná, chtěla jsem kluka. Hodného a hezkého. Žila jsem v domnění, že pokud budu obézní, mohu vybírat jen z obézních kluků, protože ti hubení patří k hubeným holkám – svůj k svému, že? Jenže mně se tlouštíci nelíbili, a navíc jsem měla strach, že budou později ještě tlustší nebo budou z tloušťky nemocní, umřou a já zůstanu sama. Teď už v takovýchto myšlenkových smyčkách nežiju, ale když mi bylo 15, měla jsem to přesně takhle. Co mě tedy přivedlo k optimální váze? Láska k sobě samé. Touha po lásce druhého, touha po zdraví svém i partnerově. Cestou jsem udělala spoustu přešlapů s nesmyslnými dietami, výživovými mýty, nehezkém chování k sobě i druhým, ale naučila jsem se na té cestě spoustu věcí a dosáhla svých dílčích životních přání. Na cestě k životní spokojenosti hotovo ještě nemám, stále je na čem pracovat, ale už nejsem zoufalá. Už vím, že nemusím být ve vleku okolností, že jsem to já, kdo je tvůrkyní svého života a že jsem to já, kdo má za něj plnou odpovědnost. Je to práce, ale stojí to za to 😉.
A abyste si ale nemysleli, že příběh je plný happy endů, mrkněte někdy na článek ,,Jizva za každé kilo, za každých deset vyhřezlá ploténka“
PS: Článek jsem nazvala Proč jsem byla tlustá aneb Dejte dítěti raději pusu než lízátko. Z textu to na první pohled nevyplývá, ale mezi řádky se dá vyčíst, jak jsem zajídala nepozornost rodičů. Když se projdu po parku, vidím spoustu maminek, které se spolu povídají, dítě jim leze z kočárku, a tak dostává jednu ,,křupinu“ za druhou. Vím, jak je jednoduché dát dítěti něco do pusy a moct se v tichu vypakovat ven, dojet na místo určení a mít klid u všeho, co zrovna potřebujete. Cesty k budování emočního jedení jsou nenápadné, ale když se prošlapou, těžko se jich zbavuje. Svým rodičům už svoje dětství ani obezitu nevyčítám. Tak to prostě bylo a zásadnější je to, co je teď. Kdybych ale chtěla z této části svého příběhu předat něco dál do výchovy, třeba i jen svých vlastních dětí, určitě by to byl apel na to, krmit děti víc láskou a pozorností než jídlem.
