,,Jako vážně? Ty?“ Ptala se mě včera moje kamarádka potom, co jsem jí řekla, že si musím hodit jídelní restart, protože neustále jen někde něco ujídám, ochutnávám, nakusuji, schovávám a za tři minuty vytahuji a dojídám, a to i přesto, že doma nemáme žádné sušenky, bonbónky a dortíky.
Největším zlem jsou aktuálně mini čokopecičky ve spíži, kterých jsem koupila před měsícem 400 g, abych měla připravené suroviny na zkoušení letošního vánočního cukroví na živé kurzy. Nooo, měla bych už vážně začít zkoušet, jinak nebude z čeho. Ve skleničce zbývá odhadem 80 gramů. Dále na poličce leží 90% tabulková čokoláda a skoro kilový balíček s 83% čokoládovými zlomky. Peciččky chodím ujídat po obědě. Ne z hladu, ne kvůli chutím, ale za odměnu. Po obědě obě dcerky odpočívají a já mám 15 minut, abych si vypila v klidu kávu a vydechla. Zatím dokážu situaci vidět z odstupu. Víte, co vidím? Feťáka, který se nemůže dočkat, až se s dávkou zavře na záchodě a tam se hodí do rauše. Uložím jednu dceru a než se přichystá na odpočinek druhá, stihnu do sebe hodit hrstičku peciček. Uvařím vodu na kafe, uložím druhou a rázem do sebe házím další hrstičku. Než překape káva přes filtr, šoupnu si do pusy ještě pár čokoládových zlomků – bomba – drogová dávka vpravena do těla a teď si jdu v klidu vypít kávu, ke které už naštěstí nic pojídat nemusím. Takže co se mi to mezi obědem a přípravou kávy děje? Rozděluji si den na půl, odměňuji se za první část dne a jsem v zajetí naprosto nefunkčního vzorce chování.
Zdálo by se, že to není zase tak velké zlo, ale omyl, moji milí. Jedu na autopilota a jsem ovládána starými zlozvyky. Moje tělo mi jasně říká, že takhle mu se mnou není dobře. Zatím jsem kupodivu nepřibrala ani deko, ale ten vnitřní pocit mluví za vše, a navíc tady nejde o kila, ale o zdraví fyzické i duševní.
- Poslední tři týdny hůř spím. Pravda, stále v noci kojím, ale nedaří se mi po nočním přibuzení zase usnout.
- Před čtrnácti dny se mi udělaly na levé straně obličeje čtyři mega hnisavé beďary – jeden na čele, dva na tváři a jeden na bradě. Můj obličej mi každý den ukazovat v zrcadle parádní odraz toho, co se děje uvnitř. Něco uvnitř hnije a skrz pupínky vylézá ven. (Jen pro zajímavost – na beďáky jsem nikdy netrpěla.)
- Před týdnem jsem chytla od dcerky virózu a na jazyce se mi udělaly afty. Opět signál, že takhle ne.
- Nespecifická žaludeční nevolnost začala při každodenním ujídání malých dávek čokolády a o pár dní později se rozjel začarovaný kruh – abych vyrovnala žaludeční nevolnosti a chutě v ústech, začala jsem uždibovat i cokoli slaného, prostě pel mel… je čas tomu udělat přítrž!
Co bych pro sebe teď mohla udělat? Dát si mastičku na pupínky a zatřít je make-upem? Vzít si dva dny po sobě ibáč, nadopovat se vitamíny a zkusit si dát po obědě šlofíčka s roční Amálkou? Možná před lety… Dnes to vidím jinak. Tělo je moudré, tělo ví a já mu chci naslouchat, vzájemně se potřebujeme.
Díky moje tělo, že mi ukazuješ, jak nedobře se sebou zacházím. Ukazuješ mi to už měsíc. Podvědomě jsem tvoje volání vnímala, ale nechtěla slyšet. Říkala jsem si, že zítra to udělám lépe a když přišlo zítra říkala jsem si, že to udělám lépe ten další den, když to dnes opět nevyšlo.
A proč vlastně to všechno? Protože jsem bytostně nasr…. a totálně vyčerpaná. Vlastně bych to měla napsat obráceně. Primárně jsem vyčerpaná a to první je až důsledek.
Před prázdninami přišla touha po dokončování. Už tři roky bydlíme a stále ještě nejsme zabydlení, stále ještě není hnízdečko jako ze škatulky nebo alespoň útulno. Doma už relativně dobrý, ale ta zahrada – nedodělaná stříška na kola, nedozděná zeď u jednoho souseda, neopravená zeď u druhého souseda, kupa harampádí uprostřed zahrady, kupa harampádí za domem, já se dívám každé ráno při snídani na zátiší s míchačkou a Lukáš na scenérii vlnitého plechu. Konec. Něco s tou zahradou uděláme, už to dokončíme. Já budu o prázdninách výletovat s dětmi, manžel bude finišovat zahradu. Žádná společná dovolená, vždyť se vidíme jeden den o víkendu, to stačí, hecneme se. Užijeme si léto s kamarády mých dětí a na podzim budeme hnízdit.
Plán šílený od počátku. Skoro sama na dvě děti celé léto, resp. už od června. To jsem měla vědět hned, že nevyjde.[1] A nejen, že nevyšlo, ale totálně to krachlo. Prázdniny byly rozplánované na dny. V diáři vypadalo vše báječně. Pojedeme na tři dny támhle, pak budeme den doma a vyrazíme támhle. Potom dva dny doma a pak to vezmeme přes Prčice až do tramtárie a ke všem čertům. Postupně se kromě dvou akcí vše zrušilo a já byla s dětmi doma. Zatímco děti se mnou byly k mému překvapení šťastné i na konci prázdnin, kdy už jsem čas od času vybuchla, já se začala cítit jako v kleci. Když se k tomu na konci prázdnin přidala ještě touha začít zase s konzultacemi a sem tam nějakou prací, byl v kleci místo mě papiňák připravený bouchnout. Ani nevím, jak se stalo, že jsem nebouchla, ale ,,jen“ onemocněla a vrátila se ke svým nezdravým stravovacím návykům z doby před patnácti lety. O čem mluvím? O zajídání stresu a nepohody jídlem. Zlozvyk, který má mnoho žen a často ho nevědomky učí i své ratolesti tím, že jim dávají ,,něco dobrého na bolístky“.
V čem je to dnes jiné? Dnes už vím, že to dokážu utnout a přehodit výhybku zase na správné koleje. Vím, proč se mi to bezmyšlenkovité jezení děje, umím odstranit příčinu, umím se nakopnout zpět do pohody a nemít strach, že selžu. Tělo je mým parťákem a já mu naslouchám.
Jak bude vypadat přehození výhybky? Následovně. Až dopíšu tento článek, promítnu si znovu svoje léto a momenty, které mě dovedly k vyčerpání. Napíšu si situace, kdy jsem šla ,,přes sebe“ a proč to tak bylo. Napíšu si také střípky, kdy jsem se cítila dobře, protože i takové momenty byly a je fajn si je uvědomit. Až dokončím letní reflexi, napíšu si pět věcí, které můžu nyní udělat proto, abych si dobyla baterky, zazdrojovala se a mohla opustit své žravé zlozvyky i permanentní nasr… Už nyní si vše zvědomuji, už nyní mi je při psaní lépe.
Takže tužka, papír a jde se na věc. Jdu tvořit svojí novou realitu. 😊 A víte co? Pojedeme na dovolenou – kdo říká, že se na ni musí jezdit o prázdninách!
[1] I přesto, že svoje děti miluju a měla bych je znovu, nepatřím a nikdy jsem nepatřila mezi mateřské typy, tedy ženy, co žijí jen svými dětmi a pro děti. Mezi kamarádkami pár takových maminek znám a obdivuji, jak dokáží být se svými dětmi 24 x 7 x 365, ale tím to hasne, pro mě tyto počty nejsou a dnes už dokonce vím i to, že to neznamená, že jsem špatná máma 😉 O tom ale zase jindy 😊.
